Hotel Sarajevo aneb Sny obyčejného svatebčana (Bosna). Co je to válka? Nic zvláštního. Je to cosi, kde vždycky umírají ti ostatní a vždy jsou to ti nejskvělejší a nejmilejší druzi. A to je všecko. – Ve vzpomínkách básníka a bývalého vojáka, jenž se účastní svatebního obřadu, se mísí obrazy z doby před válkou (prosluněné koupaliště, slunečnicové pole) a výjevy z rozbořeného hotelu Sarajevo, připomínajícího válečné hrůzy. – Svatebčané se po hostině bezstarostně oddávají tanci. Básník se však v mysli vrací na ulici, proměněnou v hromadu suti. Jsou lidé, kteří říkají – někteří se mě snaží přesvědčit – že nejsem jako dřív. Další se na mne usmívají, jakoby se nic nestalo, jiní na mě hledí s útrpností, a několik málo téměř s úctou... ostatně ani já sám se v tom nevyznám... (E.R.F. 1994). – Moskevské motivy (Rusko). Mladá malířka má ateliér v kuchyni obyčejného bytu na předměstí Moskvy. – Umělkyně pozoruje lidi, vracející se domů z malého nádraží, kotě a psy, spící na betonových dlaždicích. (Komentář) Byl jsem s tebou před i po tvé smrti. I ve chvíli, když jsi upřeně hleděla na malé kotě. A ono patřilo na tebe. Pozorovalas je tak, jak to děláš se vším, stejně jako já. – Malířka rozmlouvá o životě, o rodinných tragediích a o kruté inflaci se starší paní. – Na procházce zabloudí žena do přístavu. Pozoruje procházející lidi a mileneckou dvojici na jedné z lodí, pořizuje si náčrtky. Byl jsem s tebou, když jsi chodila po přístavu. Byl jsem s tebou i tehdy, když tě děda učil zpívat ty smutné písně z Gulagu. – Malířka doma usne při rozžaté lampě. Směs zvuků z činžovního domu nevnímá. Motivy z procházky se objevují na jejích akvarelech. – Byl jsem s tebou při každém tvém kroku. Provázel jsem tě všude při tvém bloudění divokou Moskvou. Malířka prochází nevlídným tržištěm s potravinami a s exotickými zvířaty. Neměj strach. Vím, kde jsi. Život občas bolí. – Žena rozjímá o smyslu života na svém oblíbeném místě v parku. Pozoruje staré muže, dítě v kočárku... Ve jménu otce, syna... a matky. Otec beze jména, matka beze jména, syn beze jména. Ve jménu otce, syna... a klonování. – Později žena navštíví tržnici a ohromným množstvím masa. Pak prochází kolem lidí, sledujících německý zpravodajský štáb na Rudém náměstí. V noci se k nim přidá. – Ráno je byt osamělé malířky prázdný. Tak vidíš, jsem s tebou více než kdy jindy. Před tím i po tom všem. A ty snad o mně ani nemáš zdání. – Trávička zelená (Slovensko). Mladá dívka, Lucia Slováková, uvažuje, jak je nesnadné se rozhodnout pro to, co bude člověk v životě dělat. – Její otec Ján tráví čas sledováním televize v panelákovém bytě. – Lucia se stýká s přáteli v kavárně, a pak si vybírá desky v prodejně. Po městě se pohybuje na kolečkových bruslích. – Otec každé ráno u snídaně poslouchá Svobodnou Evropu. Právě se zde mluví o zbabělosti Slováků, z nichž půl milionu podepsalo petici za přímou volbu prezidenta, ale na demonstraci se jich odvážilo přijít jen tisíc. Byla to zároveň organizační nechopnost opozičních aktivistů. – Otec si zajde na pivo do bufetu pod otevřeným nebem v sadech Janka Kráľa na břehu Dunaje. Večer v televizi sleduje pokrytecké oficiální zpravodajství. Raději přepne program na jakýsi krvák. – Ján s dcerou u snídaně opět poslouchají Svobodnou Evropu. Prakticky spolu vůbec nemluví. – V dešti je bufet na nábřeží zavřený. Otec se sem vrátí večer, když je tu shromáždění mladých disidentů. Hledá svou dceru. Při policejní razii je zatčen spolu s ostatními. – Po několika měsících se Ján Slovák vrací z vězení jako přední disident. Na nádraží je vítán skupinou přívrženců. Má nastoupit do funkce premiéra nově vytvořené vlády. (Fiktivní) prezident Malík vyjádří spokojenost nad demokratickým vývojem v zemi. – Ján Slovák s dcerou Lucií opět sedí u snídaně. Bariéra mezi nimi je prolomena. Oba se na sebe usmívají. – Málem... (Bulharsko). Rodrigo Morales shání telefonem profesora Valentina Petrossenka. – Příbuzní přejí k padesátinám milovanému strýčkovi Giorgymu, mafiánskému bossovi. Podle profesora Petrossenka je to šťastný blázen, stejně jako profesorův bratranec, skrývající se před společností na břehu Černého moře. – Valentin učí historii na univerzitě v hlavním městě. Přemítá o souvislostech teroristických akcí ve světě. – Petrossenko u zkoušky ani neposlouchá nepřipravenou studentku. Tuší něco zlého. Chce varovat ostatní, ale neví, před čím. Vojenská hrozba může přijít jedině z Asie, zřejmě od Číňanů. – Valentin se marně pokouší spojit se telefonem s americkým prezidentem. Kolegy na univerzitě varuje před čínskou agresí. – Těhotná profesorova žena Ada marně hledá manžela v knihovně. – Valentin získává proti čínské militarizaci mladé lidi v hospodě. Ale zmobilizuje jen jednu studentku. – Profesor je doma, zatímco žena jej hledá na jakési demonstraci. – Na pláži se ukáže, že "získaná" studentka se chtěla stát Valentinovou milenkou. – Valentin odjede ze Sofie s manželkou do svého rodného města za otcem. Parta mladých opilců v kupé nebere jeho výstrahy vážně. – Valentin vypráví otci, že jeho žena bude brzy rodit, ale že on má obavy z konce světa. – Petrossenko se hodně zmýlil, ale ne úplně ve všem... – Zkouška (Lotyšsko). Členka Rižského filharmonického sboru pózuje pro uměleckého fotografa u klavíru. Schází se s ním i v kavárně. – Její manžel, bankovní úředník, tráví čas bezcílnými procházkami. Chodby banky pro něj tvoří velké bludiště. – Manželé pravidelně večeří spolu s dětmi a se starou matkou. O chod domácnosti se stará muž. – Sboristka odjede s fotografem pryč na celý den. Manžel ji začne podezírat z nevěry. – Jednou muž zahlédne manželku s fotografem v kavárně. Dlouho pak bloumá ulicemi města, jež jsou pro něj také bludištěm. Skončí v kostele na mši. – Sboristka je ve skutečnosti milenkou německého žurnalisty. Vztah ji však neuspokojuje. – Zatímco filharmonický sbor zkouší náročnou skladbu, děti si na zahradě hrají s gramodeskami jako s létajícími talíři. Manžel tu pořádá bezútěšný rodinný piknik...
Réžia: Rodrigo Morales
Scénar: Rodrigo Morales
Kamera: Karel Slach
Hudba: Betula Pendula, Abu Babu
Hrajú: Ján Sedal