Neúspěšný skladatel Pierre Cousin chce zemřít. Život jej netěší, protože se cítí být zneuznaným hudebním autorem a navíc se souží pro Wandu, která jej opustila. Pětkrát se již pokusil skoncovat s životem, ale vždy jeho různorodé sebevražedné pokusy selžou! Jeden za druhým... Všechno je k zoufání marné. Pak jej napadne, že zaplatí profesionálním hrdlořezům, a ti zabijáci, nechť jej konečně sprovodí bez slitování ze světa. A bude to. Jenže…
Takhle k večeru v zámecké zahradě, zachrání z jezírka topící se ženu, která tam skočila v sebevražedném úmyslu. Jmenuje se Carolina Clementová, je zpěvačkou, ale bez angažmá. Dá se říci, že je na tom stejně, jako Pierre. Zoufalá a omrzelá životem. Prostě je duševně naladěná na stejné vlnové frekvenci, jako náš permanentní sebevrah.
Náš hrdina se zachráněnou probírají svoje osudy a slovo od slova v dívce začíná nacházet zalíbení a tím i zájem o život. Začne se mu i profesionálně dařit, zvláště, když jeho příběh od jezírka zachytil jeho přítel novinář a fotograf, který mu byl stále nablízku a dal tomuto srdceryvnému story náležitou publicitu…
Jenže stín objednaných hrdlořezů se vznáší nad jeho hlavou a Pierrovi teď jde o krk, protože zabijáci ctí smlouvy. Pierre ve svojí omrzelosti životem tenkrát trval na tom, že tenhle „kontrakt“ je neodvolatelný…
Vzpomínám si, že tohoto „původního“ „Smolaře“ uvedla koncem padesátých let Československá televize. Tenkrát ještě Funése nenamlouval František Filipovský a ani nebyl dabován. Takže: všechny mužské postavy odříkal herec a stejně tak ženské herečka. Bylo to docela únavné. Dalšího „Smolaře“ pak Funés natočil o osm let později.