Zestárlá Lída Baarová bilancuje svůj uzavírající se život. Vzpomíná na otce, který ji často povzbuzoval. Velmi nemocná herečka uvažuje o tom, že žádná z rolí, kterou kdy hrála, nebyla tak dramatická, jako její život. – Kdysi jí učitel literatury předpověděl hereckou kariéru. Po konzervatoři se jí splnil sen hrát v Národním divadle. Vzápětí ji objevil film. Baarová do okupace natočila devatenáct filmů. – Jejím nejoblíbenějším hereckým partnerem byl Karel Höger, kterému kvůli výškovému rozdílu museli dávat při „líbacích“ scénách pod nohy podstavec. – Záhy o ni projevilo zájem i německé studio UFA, tehdy největší evropská filmová produkční společnost. Tím začalo její německé působení. Při jednom natáčení se setkala s Adolfem Hitlerem, který byl herečkou okouzlen. Nechal si promítnout film Panenství. Druhý den ji pozval na čaj a později jí několikrát telefonoval. – Díky angažmá u UFA se herečka setkala se svým idolem Gustavem Fröhlichem (1902-1987). Pracovní vztah přerostl v milostný. Herečka konstatuje, že ačkoli milovala Fröhlicha, začal se jí dvořit říšský ministr propagandy Joseph Goebbels. Měla strach o svou práci, neboť přestože byla v Goebbelsově blízkosti ráda díky jeho neobyčejné chytrosti a vtipu, odmítala jej. Tuto aféru jí prý Češi nikdy neodpustili. Lída Baarová přiznává, že udělala osudnou chybu, když příliš dlouho váhala, zda přijmout nabízenou sedmiletou smlouvu do hollywoodského studia. – Začal protektorát a herečka dostala zákaz účinkovat v českých filmech. Po čase se jí podařilo navázat spolupráci v Itálii, kde natočila do otevření druhé fronty celkem šest filmů. Válečný konflikt se rozrostl, po příchodu spojenců byla Baarová vypovězena z Říma a přes Mnichov se musela vrátit do Prahy. S ostatními kolegy-herci (např. Otomarem Korbelářem či Natašou Gollovou) nastoupila do továrny na výrobu „předmětů pro civilní potřeby“ a takto strávila zbytek války. – Dojatá herečka vzpomíná, jak po válce nastalo smutných šestnáct měsíců věznění bez vyřčení obvinění. Dodnes opakuje, že se ničím neprovinila. Od výslechů si vyšetřovatelé slibovali jen získání jmen kolaborantů a přisluhovačů nacistů, které během svého působení v Německu mohla potkat. Zatčení způsobilo Baarové osobní ztráty: matku ranila mrtvice a sestra Zora, nadaná herečka Vinohradského divadla, spáchala sebevraždu (24.3.1946). Sama Baarová ve vězení strádala. S povděkem dodnes vzpomíná na bachaře, který jí nosil konzervy z americké humanitární pomoci, a na kata, od něhož obdržela kus provazu oběšeného vězně pro „štěstí“. – Propuštěna byla těsně před Vánocemi 1946, jež s otcem strávila ve smutné atmosféře. Brzy nato opustila Československo a emigrovala do Rakouska. Přestože si ve svých jedenatřiceti letech připadala oproti vycházejícím hvězdám Sophii Lorenové a Gině Lollobrigidě stará, podařilo se jí v padesátých letech znovu se uplatnit v italském filmu (hrála např. ve Felliniho Darmošlapech, 1953). – Později se provdala za svou velkou lásku, lékaře Kurta Lundwalla. Rodinné štěstí však skončilo po čtyřech letech manželovou předčasnou smrtí. – Ačkoliv se Baarová československého občanství nikdy nevzdala, dnešní poměry v Čechách, jež po listopadu 1989 dvakrát navštívila, považuje za natolik špatné, že nadále žije v Rakousku. Kdysi slavná žena rozjímá o tom, že už nemá sílu ani důvod se prát se životem a chtěla by se jen tak ztratit z „prázdných dní“. Už nemá žádná přání.
Réžia: Helena Třeštíková
Kamera: Martin Kubala
Film Sladké hořkosti Lídy Baarové nemá dostupný archív.
Pozrite všetky filmy s dostupným archívom: