Milan, natočeno v letech 1989-1995. Milanova matka vzpomíná, jak svého syna už v jeho šesti letech nezvládala (kradl), a proto ho na radu pedagogicko-psychologické poradny umístila do výchovného ústavu v Obořišti. – Milan si ve vězení stěžuje, že matce byly milejší zábavy než on. Kvůli sedmnácti útěkům se mladík dostal z Obořiště v roce 1986 do „pasťáku“ v Libkovicích. Zastává názor, že pokud mají rodiče dítě, měli by se starat především o ně. Rozpomíná se na otce, kterého kvůli jeho častým pobytům ve vězení (celkem jedenáct let) viděl málokdy. I matka byla dvakrát odsouzena za spoluvinu. Milan jí vyčítá, že ho „odkopla“ v šesti letech a od té doby ji nezajímal. Proto nemá důvod se k ní vrátit. I kdyby se dostal na svobodu, matka pro něho nic neznamená. – Žena lituje, že syn po prezidentské amnestii nešel z vězení za ní, ale za otcem, který žije s přítelkyní. – Milan slibuje své dívce Šárce, že se změní. Plánují na 10. dubna 1990 svatbu, na niž zvou i režisérku. Mladík tvrdí, že se mu vede dobře a že chce žít slušně. – Otec přemýšlí nad tím, jak jeho časté a dlouhé absence rodinu hodně poznamenaly. – Dívka s Milanem už půl roku nežije, bydlí u jeho matky a potvrzuje, že se Milan nezměnil: znovu se ocitl ve vazbě za krádeže. – Matka připouští, že s otcem zkazili život nejen Milanovi, ale i sobě. – V ruzyňské vazební věznici Milan nadšeně popisuje legraci, kterou zažil při vězeňské vzpouře. Předvádí, jak si v cele načerno vaří čaje „magoráky“. Sní o tom, že až se dostane na svobodu, dá se naverbovat do cizinecké legie. Chtěl by sloužit na Tahiti u stavebního oddílu. – Mezitím je odsouzen Okresním soudem v Trutnově za krádeže na čtyři a půl roku ve věznici Plzeň-Bory. – Vypráví, jak se za útěk dostal na „díru“. Stěžuje si na nudu; je vyloučen ze zaměstnání. Jeho jedinou zábavou jsou akční filmy. Spolu se dvěma spoluvězni popisuje v otevřeném dopise drsné podmínky odsouzenců, kteří jsou psychicky týráni a kteří vyhrožují „krvavou“ vzpourou. – Milan uvažuje: kdyby se nedostal do cizinecké legie, přijme práci v pečovatelské službě, již mu přislíbil katolický kněz. – Mladík přiznává, že žije jako ve snu a že ztrácí kontakt s realitou. Sní o tom, že by chtěl vydělávat bez námahy spoustu peněz. Klidně by i mlátil černochy na kokainových plantážích, jen kdyby to neslo prachy; za peníze se dá koupit láska, zdraví i svoboda. Někdo prý krade ve velkém a umí uplatit správné lidi, zatímco on dostal za krádež devíti tisíc korun dva roky vězení. – 23. ledna 1993 byl Milan propuštěn na svobodu. U faráře vydržel dva dny. Tvrdí, že ho sebrali kvůli trestné činnosti, kterou nespáchal. Protože neměl alibi, zavřeli ho. Ani vánoční čas netlumí jeho emoce. Přísahá, že se pomstí těm, co ho v tom nechali. Vypěstovaná nenávist mu pomáhá ve vězení přežít. Cítí se jako potkan zahnaný do kouta, který nemá jinou možnost: „Možná tady sedí budoucí vrah...“ – Milan je přesvědčen, že lidé jsou degenerováni propagováním násilí ve filmech. Ty pěstují v lidech už od dětství představu, že krást je rychlejší než vydělávat. Podle delikventa se s tím nedá nic dělat, leda začít děti vychovávat odděleně a „zdegenerované“ dospělé nechat vymřít. – Dvaadvacetiletý mladík prožil čtrnáct let za mřížemi výchovných a vězeňských ústavů. S chladnou hlavou vysvětluje, proč bez výčitek oplatí všechno zlé, čeho se na něm dopustili. Neví, proč dělat dobro. Nemá co ztratit. Tvrdí, že se v něm usídlilo zlo...
Réžia: Helena Třeštíková
Kamera: Martin Kubala, Libor Brůha