Oblíbená opereta Oskara Nedbala Polská krev se tedy dočkala také zfilmování. Filmovými prostředky bylo ovšem možné děj prostorově rozšířit o obrazy z hospodářství na velkostatku a i o pěkné přírodní záběry. Anny Ondráková se vzácnou u ní umírněností oprostila svou roli od všech ztřeštěností a šaškovské komiky a představila se tentokrát divákům jako sympatická,chvílemi i velmi hezká dívka, která ví, co chce, co dovede a jak cíle dojít, a jež musí svou prosadit u dobráckého tatíka i u lehkomyslného, prodluženého, mladého hraběte. Toho hraje Štefan Hoza, vcelku příjemný mužný zjev, ještě hodně nejistý, až na ta jeho "jistá" nešťastná kila věčných prvorepublikánských milovnických "prdeláčů".
Zato statkář Theodora Pištěka je velmi zdařilá figurka bez kazu, typ cílevědomě herecky propracovaný. Z našich dobře známých je tu Ludvík Veverka, jako odmítaný nápadník, celkem zábavné přetrhdílo, ale s postoji a gesty, které ohrožují další využití jeho nesporných schopností pro mladé komické úlohy ve filmu tím, že již začínal váznout v jednostrannosti. Režie Karla Lamače založila účinek filmu na hře Anny Ondrákové a Theodora Pištěka a jejich scény jsou propracovány nejpečlivěji.
Z celkových obrazů pak obžínky a podařená karikatura "nadmoderních" rytmických produkcí. Zato ve scénách společenských (prostředí polské šlechty) jsou ve velkém kontrastu zejména ofrakovaní páni a vedle nich zase ledabyle oblečení drbani a neotesanci. Nedbalova hudba, jinak svou známostí líbivá, podbarvuje místy i scény mluvené, což již v té době byl zlozvyk dávno všude odmítnutý, protože nelze pak sledovat ani to, ani ono - film přece není melodram.