Kritika křesťanství z éry Zlatého věku se v Nazarínovi, přepisu stejnojmenného románu Benita Peréze Galdóze, kultivuje do úvahy o pozemské vhodnosti víry: nakolik odpovídá lidské přirozenosti a světu, ve kterém se má uskutečňovat? Platnost víry se nezpochybňuje přímočaře, v osobě ironicky chápaného "vzorného křesťana", jímž byl například omezený a skrytě despotický otec-zpovědník z filmu On, nýbrž v postavě, jež je vzorně křesťanská v plné vážnosti takového označení. Mexiko, přelom století: kněz Nazarín se snaží do důsledků dostát Kristovým zásadám, žije ve městě, v sousedství chudáků, vyvrženců a prostitutek, v pokorném odevzdání ranám osudu, oddaný službě druhým, neschopný lži, přetvářky či jiného taktizování. Odhodlání naplňovat základní přikázání absolutní, ničím nepodmiňované lásky kbližnímu, jej v komplikované situaci vžene do prvního rozporu: poskytne úkryt raněné prostitutce Andaře ač ví, že v sebeobraně zabila svou sestřenici, neboť se neslučuje s jeho svědomím odmítnout pomoc tomu, kdo o ni žádá. Nazarín je vyhnán. Jeho zoufalství je trojí: ze světa, kterému nerozumí, a který jej odmítá, z vlastní duchovní slabosti, již chápe jako osobní hřích, z praktické nepoužitelnosti ideálů víry. Osnova příběhu se obohacuje asociacemi s evangelijními osudy Krista a legendárních světců. Jde však jen o dílčí odkazy a jednotlivé parabolické souvislosti vždy odkrývají svůj uboze prozaický základ. Nazarín přirozeně nemá jistotu, kterou Kristovi zaručuje jeho božství, nepoužívá ani neviditelné suverenity světce, který se v legendárním příběhu nalézá na půdě prostoupené metafyzickým principem, pro nějž své utrpení podstupuje. Metafyzický přesah je z prostoru vyloučen. Od chvíle, kdy si Nazarín po noční mučivé scéně v improvizovaném vězení uvědomí, že osvojená potřeba milovat a odpouštět je pro něho už jen trpkou povinností, propadá mlčenlivému zoufalství a je zřejmé, že jeho víra prochází hlubokou krizí. Co Bunuel zpochybňuje na křesťanské víře? Nikoliv ideály, ale jejich nepoužitelnost v brutální společnosti. Kritika se stejnou měrou týká neadekvátní víry jako vzpírajícího se světa. Ve své neobeznámenosti se složitou a konfliktní skutečností Nazarínova čistota dokonce vyvolává zlo, idea neodpírání násilí se tu ukazuje být riskantní, ne-li přímo ničivou iluzí. Nazarín je vlastně vážným protějškem Don Quijota. Je vůbec možný život bez ideje? Záleží-li komplikovanost světa v prostoupení duchovního a hmotného, spirituálního a smyslného, není každá myšlenka, jež se nástrahami prodírá, odsouzena k zániku či znetvořena do kompromisního patvaru? Tak i v Nazarínovi zmírá a zároveň se zhodnocuje ideální rys lidské povahy: tíhnutí k dokonalosti, směřování k onomu eticky absolutnímu nároku k sobě, který je sice ve své důslednosti nerealizovatelný, zůstává však na horizontu každého myšlení, jež nechce podlehnout přízemnímu, do sebe uzavřenému pragmatismu takzvaného zdravého rozumu. (cz)
Hrajú: Francisco Rabal, Marga López, Rita Macedo