TV-archív

Režisér Martin Frič ve svém psychologickém dramatu demonstruje prostřednictvím hlavního hrdiny nadporučíka Mareše osud mnoha válečných veteránů, kteří se v době míru neměli kam vrátit. Krutá doba protektorátu jim totiž vzala jejich nejbližší, a znemožnila jim tak navázat na život před válkou.
Snímek režiséra Martina Friče Návrat domů je nečekaně depresivním a syrově realistickým pohledem na nesnadnou adaptaci vojáků vracejících se na konci druhé světové války do své vlasti. V náročné hlavní roli osudem těžce zkoušeného nadporučíka Klimenta Mareše exceluje Karel Höger, který se tak úspěšně vymanil z dřívějšího stereotypu filmových milovníků.
Důstojník Mareš se po osvobození Československa vrací se svou jednotkou do rodné Prahy a nemůže se dočkat, až uvidí své nejbližší: matku se sestrou, svou snoubenku i staré kamarády. Nejprve ho však čeká smutná povinnost, neboť musí oznámit staré paní Stachové, že její syn padl na frontě. To se mu tváří v tvář dobrácké a ustarané ženě, která se bezmezně těší na návrat svého jediného syna, nepodaří.
Mareš však netuší, že to nejhorší ho teprve čeká. Jeho snoubenka se během války vdala, staří kamarádi zemřeli v koncentračních táborech, nebo zůstali neznámo kde a matka se sestrou byly po jeho odchodu z Československa popraveny. V jejich bytě je nastěhovaná cizí rodina a nadporučík si s hořkým rozčarováním uvědomuje, že mu v Praze nezbyl žádný záchytný bod z jeho předválečného života. Proto s úlevou i smířením přijme rozkaz přesunout se i se svou jednotkou do pohraničí, kde může začít nový život...
Psychologické drama Návrat domů do distribuce vstoupilo až po Únoru 1948, kdy už na ně bylo nahlíženo nastupující budovatelskou optikou. Proto také nebyl snímek československou filmovou kritikou přijat kladně. Vytýkán mu byl především přehnaný pesimismus hlavního hrdiny, který se až příliš noří do své minulosti. Recenzenty neobměkčily ani některé scény poplatné nové době (sovětský voják tančící kozáčka, fotka Stalina vylepená v okně domu, optimistický závěr). Naopak takřka bez výjimky byla kritikou oceňována řemeslná zručnost Martina Friče. Ta je spolu s kvalitními hereckými výkony největší devízou snímku, který je neprávem opomíjeným příspěvkem Fričovy bohaté filmografie.

Jan Šulc
LFŠ 2015