Příběh o tom, jak probíhala volba ponocného v obci Honice, se mohl stát před více než 150 lety. Ale v Čechách se mu jistě budeme smát i za dalších 150 let, i když už místo krojů budeme nosit třeba stříbřité kombinézy a na hlavě tykadla. Tak věrně se Ladislavu Stroupežnickému podařilo vystihnout, jak to u nás doma s naším veřejným životem vypadá a jaká je naše národní povaha. Poprvé se Naši furianti hráli na Národním divadle v roce 1887 a hned vzbudili rozruch příliš jadrnou mluvou. A proto už další repríza byla o hodně umírněnější. Původní text se bohužel nezachoval. Jistě by bylo zajímavé, nakolik by se muselo škrtat i dnes. Obliba díla stoupala na Národním divadle sice pomalu, ale jistě, až se z této komedie stal skutečný český divadelní bestseller. Každá generace má ty svoje se svými zvláštnostmi a jemnými odchylkami, každá inscenace vypovídá něco jiného o své době a svých tvůrcích. Tou předposlední, skutečně revoluční, a diváky milovanou, byli Naši furianti Miroslava Macháčka z konce 70. let, kteří opustili do té doby dodržovanou folklorní inscenační tradici. Autorem posledního nastudování z roku 2004 je režisér Jan Antonín Pitínský. Vytvořil mnohovrstevnatou fresku ze života, plnou nejen humoru a ironie, ale i lidského porozumění.