TV-archív

• 1
• 2

Jímavý příběh venkovského děvčete, které se z nešťastné lásky pomátlo na rozumu, jak jej zachytil Vitězslav Hálek v jedné ze svých nejpůvabnějších povídek, byl přetvořen do filmu velmi dobré úrovně jak v celkovém pojetí a režijní práci Martina Friče, tak ve výkonech všech zúčastněných herců a v prostředí, které zobrazovalo úsek ze života české vesnice z polovice předminulého století ve stavbách, krojích a lidových zvycích.

Hned úvodem nás zavádí děj do rozpustilého veselí a maškarního průvodu venkovského masopustu, který byl první, v dalším vývoji osudovou příležitostí k seznámení mladého, nadšeného, ale chudobného muzikanta Toníka s bohatou selskou dcerkou Liduškou Staňkovou. Představuje ji Jiřina Štěpničková. Její Liduška je prosté děvče se srdíčkem na dlani, nesentimentální, chvílemi vzdorovitá, oddaně milující, ale pokorná v poslušnosti k rodičům až do chvíle, kdy vynucená svatba v kostele a Toníkovo zmizení zakalí jejího ducha.

Toníka hraje Gustav Nezval, na venkovského muzikanta poněkud uhlazený typ, ale jinak přirozený a ukázněný ve vzrušení lásky i výbuších hněvu ponižovaného dobrého člověka. I ostatní postavy jsou dobré, výstižné typy, tak zejména Liduščini rodiče, muzikanti s humornou postavou fagotisty Jaroslava Marvana a vojáci - "sanytráci", vedení Ferencem Futuristou. Pro vysvětlenou: Sanytrníci byli vysloužilí vojáci, kteří měli privilej vyluhovat na různých nalezištích zejména pak v ovčincích a stájích půdu a dobývat z ní sanytr na výrobu střelného prachu, byla to vesměs cháska veselá, ale na venkově docela obávaná.

Zvláštní uznání a pochvalu zasluhuje kameraman Jan Roth, zejména pak ve scénách muzikantů, kdy je obraz téměř plastický. V režii Martina Friče se děj rozvíjí rušně a logicky a je ušetřený vleklých a únavných episod se zdůrazněním hlavních motivů, zejména právě u Hálka tak oblíbeného rozporu mezi rodiči a dětmi ve věcech mladé lásky. Proto právě, pro tyto všechny klady, tím ostřeji musí vyznít výtka, že si tady filmaři přibásnili, a to docela svévolně závěr, aby zůstali věrni happy endu čili šťastnému konci.

Hálkova Liduška se ze žalu pomátla, utekla z domu, toulala se po okolních vesnicích, a kde byla muzika, tam se vyptávala na Toníka a zůstávala u muziky až do rána. Proto jí říkali "muzikantská Liduška". Tento lidsky pravděpodobný a dojímavý konec nahradili naši filmaři fraškovitou scénou v čarodějnické kuchyni báby kořenářky, která si z ubohé Lidušky, za pomocí sanytrníků dělala dobrý den tím, že jí jejího milého přičaruje, a tak udělali onen pověstný, ne již krok, ale rekordní skok od tragického ke směšnému.

I přesto, že se v naší zemi roztahoval německý okupant, tak to neměla umělecká cenzura filmu připustit. Byl-li to zřetel na obecenstvo, tak asi naši filmaři tenkrát diváky zřejmě podcenili a šlápli vedle.