Ve filmu "Kongres tančí" šlo o kus historie z druhého desetiletí devatenáctého století, kdy se na vídeňském kongresu po Napoleonově porážce rozhodovalo o osudech Evropy mezi státníky a panovníky, bez lidu a jak již to vždy bývá, proti lidu. Na vše je pohlíženo z humorné stránky a film byl sentimentálně podbarvený románkem křehounké rukavičkářky, zamilované do mladého ruského cara Alexandra I. (ve skutečnosti tehdy už čtyřicetiletého muže).
Při vyličování těch dob se divák dozvěděl, že Vídeň tehdy nevycházela z radování: skvělé dvorní plesy se na filmovém plátně střídaly s lidovými slavnostmi v Prátru na "heuriger". Méně však už bylo známo, že toto rozptylování diplomatů a panovníků bylo docela obratným tahem Matternichova lišácky intrikánského a státnického ducha. Touto kulišárnou oddaloval účastníky kongresu od jeho nejvážnějších jednání, aby měl sám volnou ruku.
Charellova režie použila dvojího postupu, aby si zajistila co nejsilnější účinek pro oko diváka: jednak historické scény od okázalého příjezdu cara do Vídně až po rozdováděnou náladu u dřevěných stolů v Grinzingu podávala stylově co nejvěrněji, jednak dávala vyniknout jemnému a docela smířlivému humoru, tu a tam prošlehnutému od shora až dolů lehkou satirou.
V hlavních rolích Willy Fritsch měl dvojitou úlohu a to: uhlazeného panovníka, který bystře prokoukl všechny Matternichovy intrikářské křivárny, který stejně lehce navazoval milostné pletky jako na ně zapoměl - a svého vlastního dvojníka s nepatrnou inteligencí, jenž však přes to dovedl za něj přijímat ovace, tleskat v opeře i absolvovat milostná dobrodružství, při kterých jistě nemusel být intelekt na výši.
Lilian Harveveyová, toto pružné stvoření, roztomilé vždy, ať rozesmáté či rozplakané, je ve filmu rozradostněno nad úspěchy své velké a o to podivnější lásky či poděšeno strachem z těch pětadvaceti, které se chystaly dopadnout na její utlý zadeček. Nejlépe si herecky ve filmu vedl Conrad Veidt jako Metternich. Nic démonického, ale typ člověka, bezohledného ve výběru prostředků intrik, ale vědomého si své duševní převahy. Jeho usměvavá tvář, jako u hráče karet, dokázala zatajit vše co jeho duše zamýšlela. Film provázely převážně melodie vídeňských valčíků od R. Heymana.
Réžia: Erik Charell, Jean Boyer
Scénar: Norbert Falk, Jean Boyer
Kamera: Carl Hoffmann
Hudba: Werner R. Heymann, Franz Schubert, Aram Chačaturjan
Hrajú: Lilian Harvey, Lil Dagover, Henri Garat, Armand Bernard, Pierre Magnier, Odette Talazac, Robert Arnoux, Sinoël, Jean Dax, Paul Ollivier