Patnáctá (a zřejmě poslední) hra Divadla Járy Cimrmana je jasně koncipována coby symbolická derniéra nejenom Cimrmanova divadla, ale především výjimečného autorského dua Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Z té dlouhé řady her to sice asi není kus nejlepší, ale rozhodně nejvíce symbolický - do nebeské komise význačných českých velikánů má nakročeno i Jára Cimrman a tedy v přeneseném smyslu se nesmrtelnosti dostane nejen jemu, ale též jeho duchovním otcům a stvořitelům - panu Svěrákovi a panu Smoljakovi. Je to sebereflexe hodně troufalá, ale kdo jiný si může dovolit, než dva velikáni divadla malé formy. Samotná hra těží z řemeslné rutiny obou jejích tvůrců, ti dva prostě umí psát, stavět dialogy, hrát si s jazykem, umně pointovat, konstruovat vtipy, dokonale ovládat divadelní řeč a těžit z jejích paradoxů. Je tu opět tak typický laskavý a poučený humor akcentující relativitu výkladu dějin i ambivalenci historických postav, ze které se vypichují tzv. zrádci národa či jeho učitelé, miláčci atd. V podtextu je vždypřítomný rys vlastenecký s ozvěnou jeho nadměrné glorifikace započínající dobou národního obrození. Na něm je ostatně postavena celá základní osa hry - proč je vlastně nebe selektované podle národnosti? Vždyť ani sám Tatíček vlasti a největší český politik nebyl Čech, ale maďarský Slovák, který měl navíc za manželku Američanku. České nebe je tedy paradoxem národního obrození, ale v podání pánů z DJC paradoxem laskavým a moudrým. Ve hře jsou Svatý Václav, praotec Čech a Jan Amos Komenský členy nebeské komise. Rozhodují o tom, kdo se dostane do nebe, a kdo ne. Když ale Komenský chce jako další členku komise prosadit Boženu Němcovou, dojde ke konfliktu...