El Dorado (1988)
Saurův velkoryse koncipovaný výpravný film je příběhem o mocichtivém španělském dobyvateli Lope de Aguirreovi, který se upnul k jedinému cíli - najít El Dorado, bájné území peruánských Indiánů v amazonském pralese, a zmocnit se zlatého pokladu. Celá námořnická výprava je hnána jeho posedlou touhou a stižena běsem zlaté horečky, jenž se nezastaví před ničím. Nesnadný průběh konkvisty je provázen krvavým vražděním. Aguirre, chladnokrevný zabiják s pronikavým pohledem divoké šelmy, intrikuje a vraždí, aniž hne brvou. Ryze záporný hrdina odpuzuje, fyzicky i mravně, ale nikdo z drsného osazenstva nemá ušlechtilé zájmy, všichni usilují o získání bohatství a zrazují se navzájem. Tohoto zloducha by mohla polidštit jeho dcera, překrásná Elvíra, jediná mu blízká bytost. Ani otcovská láska jej však neomilostní, protože i Elvíra je drahocennou součástí jeho majetnictví (v úděsném snu vztáhne vražednou ruku dokonce i na ni). Mytické Eldorádo a vidina zlata jsou čím dál víc v nedohlednu, smrt číhá na každého, výpravy se zmocňuje strach a letargie. Aguirrovi není možno se vzepřít, jeho odpůrci jsou jeden po druhém likvidováni. Osobní drama protagonisty není rozvíjeno ve výraznějším dramatickém oblouku ani není psychologicky analyzováno. Saura jej prezentuje z pozice nestranného pozorovatele jako silného jedince - monstrum, které v totální osamělosti samo sebe stravuje a postupně propadá šílenství. Ze žánrového hlediska není film ani čistě dobrodružný (akční), ani nemá ambice historické epopeje. V nerovnovážném prolnutí různých úhlů pohledu nejvýrazněji vystupuje tvůrcova fascinace hlavní postavou a zlem, které téměř samovolně produkuje. Soustředěný herecký výkon Omera Antonuttiho v této dokonale odlidštěné roli je fascinující kreací. Další kvalitou je Escamillova kamera, díky níž je film úchvatnou podívanou. Přírodní scenérie v kostarických pralesech jsou snímány s malířským rozmachem, krajinářské kompozice, překypující barvitou vegetací, se kontrastně střídají s krvavými naturalistickými výjevy. Zvláště utkví počáteční scéna na mořském pobřeží jako emblematické zobrazení mýtu: obnažené tělo Indiána, rituálně posypávané zlatým prachem, jakoby vyzařuje nadpozemské světlo (el dorado značí pozlacený). V nadměrné metráži filmu se však zaujetí hlavní figurou po čase vyčerpá jednostrannou charakteristikou a rozvleklý děj navíc zatěžuje neúměrný patos. El Dorado v rámci Saurova díla tematicky i stylově vybočuje (poprvé si zvolil historické téma). Při celkovém hodnocení filmu nelze přehlédnout jeho převažující vnějškovost a akademickou konvenčnost. Není bez zajímavosti, že touž látkou se zabýval i Werner Herzog ve filmu Aguirre, hněv Boží (Aguirre, der Zorn Gottes, 1972).
